Můžeme znát věčný osud našich zemřelých blízkých?

Jistě všichni často přemýšlíme o našich blízkých, kteří tu už nejsou s námi. Vzpomínáme na prarodiče, rodiče, sourozence, partnery a děti, o které jsme během života přišli a doufáme, že jsou v Nebi.

Existuje ale nějaký způsob, jak můžeme znát věčný osud lidí, kteří již zemřeli? A máme se za ně modlit?

Co nám na tohle citlivé téma říká Bůh ve svém písmu?

Jan Hradecký

Téma věčného osudu lidí, které jsme znali a kteří tu už nejsou s námi je jedno z nejtěžších témat, o kterém se dá psát. Je to téma, které se nás všech týká a které nám stále připomíná, jak moc reálná je smrt a také jak moc reálný je život po tomto životě. Protože i když v těžkých chvílích, kdy zemře někdo z našich blízkých, jsme myšlenkami hlavně s nimi, nemůžeme se ubránit i myšlence, že nás to jednou čeká také.

A proto, když někdo odejde z tohoto světa, je to pro nás vždy střet s realitou. Celý život jsme byli zvyklí, že tu s námi někdo byl. Možná že i téměř každý den. Možná, že jsme žili svůj život a na chvíli zapomněli, že jednou zemřeme. Ale potom, ze dne na den, je ten člověk, s kterým jsme každý den mluvili, najednou pryč. Zůstane jenom tělo, bez známek života. A my v tu chvíli stojíme před realitou, s kterou se musíme vypořádat. Co se právě stalo? Přestal náš blízký člověk existovat? Co to vůbec je smrt?

Je smrt konec?

A jako vždy si můžeme pro odpovědi na tyto otázky jít kamkoliv, dozvědět se vždy něco jiného a vybrat si to, co se nám bude nejvíce líbit. A nebo se můžeme podívat, co říká Bible a dozvědět se pravdu.

V Bibli je slovo smrt používáno s úplně jiným významem, než na jaký jsme pravděpodobně zvyklí. My se často na smrt díváme jako na konec života. Bible nám ale říká, že život nemůže skončit a tak je smrt popisována jako něco jiného než konec. Je popisována jako oddělení nebo separace. Proto v Bibli často čteme o tom, že někdo zemřel a přitom z dalšího kontextu vyplývá, že daný člověk dál žije. Nejznámějším příkladem jsou Adam a Eva, kterým Bůh řekl, že v ten den, kdy budou jíst ze stromu poznání dobra a zla, jistě zemřou. Oba ze stromu jedli, přitom fyzicky zemřeli až o mnoho let později. Smrt v tomto případě neznamenala fyzickou smrt, ale oddělení člověka od Boha, znamenala vykázání z jeho přítomnosti. A pokud smrt není konec, ale separace, tak to, o čem mluvíme, když někdo zemře, také neznamená konec.

Pokud jsme někdy viděli tělo zemřelého člověka, tak víme, že je to jako bychom sledovali fyzickou schránku, z které odešel život. A přesně tak mluví Bible o naší fyzické smrti. Mluví o ní jako o oddělení duše od těla. Tělo zůstává a duše odchází. Když někdo zemře v nemocnici, tak otevíráme okno. Proč? Otevíráme ho pro duši, o které víme, že nepřestala existovat, ale pouze se oddělila od těla, které bezvládně leží v posteli. Nevíme jak to víme, prostě to víme a Bible nám to potvrzuje.

‘Až se navrátí prach na zem tak, jak dříve byl, a duch se navrátí k Bohu, který jej dal. ‘

Kazatel 12:7

Když Bůh stvořil člověka, stvořil jeho tělo z “prachu”, tedy z chemických prvků, které jsou obsaženy v zemi, a vdechl do něj život. A až zemřeme, tak si Bůh vezme náš život zpátky k sobě a “prach” zůstane na Zemi (do doby než budeme vzkříšeni).

Můžeme vědět, jestli je někdo konkrétní v Nebi nebo v Pekle?

V tuhle chvíli ale přichází ta nejdůležitější a nejtěžší otázka. Můžeme nějak vědět, kam tahle konkrétní duše, která tu už není s námi, odešla? Na jakém místě stráví věčnost?

Ve verši výše máme zmíněno, že se navrátí k Bohu a to je pravda. Všichni budeme jednou stát před Bohem, bez výjimky. Budeme ale před ním stát sami za sebe? Bude se Bůh dívat přímo na nás a na všechny naše skutky? Na všechno zlé, co jsme kdy v životě udělali? Nebo přijmeme Ježíše Krista jako svého zachránce, necháme se očistit od všech hříchů a Bůh se na nás tak jednou bude dívat skrze něj?

Máme tyto dvě možnosti. Buď se do naší obhajoby pustíme sami a skončíme v Pekle. Nebo necháme Ježíše, aby nás obhájil tím, co pro nás udělal, a skončíme v Nebi. Je to naše svobodné rozhodnutí a Bůh se postará o to, aby ho každý z nás, než zemře, udělal.

Můžeme ale nějak vědět, jaké rozhodnutí udělala například naše teta nebo naše babička? Uvidíme se s nimi jednou v Nebi? A Bible nám samozřejmě nemůže na takto konkrétní otázky odpovědět, co ale udělat může, tak dát nám nějaké základní informace a principy, které se týkají místa, kde strávíme věčnost, ať už je to Nebe nebo Peklo.

Přičemž tou nejdůležitější a nejzásadnější informací týkající se naší věčné destinace je způsob, jakým se do Nebe dostaneme a ten je na tomhle blogu zmíněn již mnohokrát. Ve zkratce, abychom mohli do Nebe, nemůžeme tam takový jací jsme, musíme se narodit znovu, narodit se “shůry” a k tomu může dojít jenom a pouze v případě, že přijmeme Ježíše Krista jako svého zachránce od hříchů, zla a Pekla. Jako někoho kdo vzal na sebe trest za všechno špatné, co jsme kdy v životě udělali nebo uděláme.

Jak ale můžeme vědět, jestli tohle někdo konkrétní během svého života udělal? Jako příklad si vezmeme naší babičku. Víme, že aby mohla po smrti do Nebe, tak musí někdy v průběhu života přijmout Ježíše jako svého zachránce a musí se narodit znovu. Je ale v Bibli nějak dané, jak tohle u každého člověka konkrétně probíhá? Musí to být vždy tak, že si vědomě řekneme, že Ježíše přijímáme? Bible naznačuje, že ne.

Proč ne? Důležité je si uvědomit, které části nás se tohle rozhodnutí týká. Která část nás je zachráněná? Není to naše mysl, nejsou to naše emoce. Bible říká, že je to ta nejniternější, ta nejzranitelnější a ta nejopravdovější část nás. Je to naše srdce.

Může se tedy stát, že jsme zachráněni a jsme na cestě do Nebe a přitom jsme nikdy nečetli jediný verš z Bible? Bible naznačuje, že ano. Jak by se jinak mohl dostat do Nebe domorodec z nějakého ostrova daleko od civilizace? Jak by se mohli dostat do Nebe lidé, kteří žili předtím, než byly napsány první knihy Bible?

Bible nám říká, že Bůh v těchto případech k lidem promlouvá různými způsoby, hlavně ale skrze svoje stvoření. Když domorodec vidí noční oblohu, vidí souhvězdí, zkrátka vidí všechno okolo sebe, tak vidí, že musí existovat nějaký stvořitel. Že tohle nemohlo vzniknout náhodou. A i skrze jeho životní události, skrze různá nebezpečí, kterým se mu podaří uniknout nebo skrze “náhody”, díky kterým se mu podaří zajistit si potravu a podobně, jasně vidí, že na něj někdo dohlíží, že si nežije sám za sebe. Také má v sobě svědomí, které mu říká, že něco je špatné a něco dobré a vnímá, že to je něco mimo něj. A jsou i další způsoby, kterým s ním může Bůh komunikovat, jako například sny. A on to rozhodnutí ve svém srdci ohledně místa, kde stráví věčnost, udělá tímto způsobem a Ježíš vstoupí do jeho srdce i když možná tenhle konkrétní domorodec jeho jméno nikdy v životě neuslyší a vůbec nebude vědět, kdo to je a co se v něm právě stalo.

A já sám musím říct, že moje vlastní zkušenost je podobná. Aniž bych chtěl probírat nějaké detaily, přibližně před dvěma roky jsem se v životě dostal “na dno” a v jednu chvíli, kdy už jsem nevěděl jak dál, kdy už jsem vyčerpal všechny svoje možnosti a uvědomil si, že to nikdy nezvládnu sám, v tu chvíli se ve mě něco změnilo. A já sám jsem nevěděl, co se stalo. Když se podívám zpětně, bylo to jakoby mi Bůh říkal: “Už si skončil se snahou všechno zvládnout sám? Všechno nějak pochopit, nastudovat, naplánovat? Už si pochopil, že to nikdy nezvládneš a potřebuješ zachránit? Dobře, tak už to konečně můžeš nechat na mě.”

A já měl pořád ty stejné problémy, ale najednou nebyly větší než já. Najednou jsem měl sílu jim čelit. A k tomu jsem měl najednou potřebu číst Bibli, která mě nikdy předtím nezajímala, i když jsem skoro celý život chodil do kostela. A až v ní jsem se dočetl, co se mi vlastně stalo.

A funguje to i naopak. Když Nikodémus přišel za Ježíšem, tak za ním přišel jako hlavní představitel Židů. Nikdo neznal Starý zákon lépe než on. A Ježíš mu vysvětlil, že ať je jeho postavení jakékoliv, ať už má v hlavě všechny vědomosti z Bible, nemůže do Nebe pokud se nenarodí znovu. Nemůže tam pokud nedojde k této změně v jeho srdci. A i v nedávné minulosti máme řadu svědectví od velmi slavných a vlivných knězů a teologů, kteří kázali a přivedli k víře mnoho lidí po celém světě a přitom k té zásadní změně v jejich srdci došlo až později v jejich životě. Znali Bibli, přiváděli k víře ostatní a přitom sami zachráněni nebyli.

A když se vrátíme k naší babičce, tak možná máme o něco jasnější představu, na čem skutečně záleží s ohledem na její věčné směřování.

Můžeme říct, že je naše babička v Nebi, protože byla jako malá pokřtěná a celý život chodila do kostela? Nemůžeme, protože na základě těchto předpokladů se do Nebe nikdo nedostane. A naopak, můžeme říct, že je naše babička v Pekle, protože nikdy do kostela nechodila a nikdy ani nemluvila o Bohu? Také nemůžeme, protože nikdo nevíme, co proběhlo nebo neproběhlo v jejím srdci například na konci jejího života.

A můžeme tedy o věčném směřování našich blízkých vůbec něco vědět? Když ten předpoklad pro věčnost strávenou v Nebi proběhne hluboko v jejich srdci? Ze studia Bible vyplývá, že jistě nemůžeme vědět všechno, některé věci ví jenom Bůh, ale je celá řada věcí, které vědět můžeme.

Například téměř nikdy nemůžeme o někom s jistotou říct, že skončil v Pekle. Je to jedna z věcí, které ví jenom Bůh. I když to byl “špatný” člověk, kriminálník, člověk, který neznal Boha, tak my nevidíme do jeho srdce v posledních okamžicích před smrtí. Vzpomeňme na zločince ukřižovaného spolu s Ježíšem. Byl pokřtěn? Chodil do synagogy? Znal Bibli? Modlil se? Asi ne, nevíme a není to podstatné. Víme, že na konci života došlo k změně v jeho srdci a byl zachráněn. A jeho slova nám napovídají, co předcházelo tomu, aby k této změně mohlo dojít.

‘Jeden z pověšených zločinců ho urážel slovy: “Což ty nejsi Kristus? Zachraň sám sebe i nás!” Ale druhý ho napomínal: “ To se ani Boha nebojíš? Vždyť jsi stejně odsouzený. A my spravedlivě, neboť dostáváme, co si zasluhujeme za své skutky, ale tento nic zlého neudělal.” A říkal: “Ježíši, vzpomeň si na mne, až přijdeš do svého království.” [Ježíš] mu řekl: “Amen, pravím ti, dnes budeš se mnou v ráji. ”’

Lukáš 23:39-43

Vidíme, že zločinec po Ježíšově pravici si uvědomil, že je hříšný, že takhle nemůže do Nebe a potřebuje zachránce, který je bez hříchu a který právě umíral vedle něj. A bez ohledu na to, jaký byl jeho život, co v něm udělal nebo neudělal, do Nebe se dostal na základě tohoto rozhodnutí, které přišlo na poslední chvíli.

Říci tedy o někom, že skončil v Pekle téměř vždy nemůžeme, ať už v životě udělal cokoliv. Můžeme ale naopak vědět, že někdo skončil v Nebi? Podle Bible ano.

‘Toto jsem napsal vám, kteří věříte ve jméno Syna Božího, abyste věděli, že máte věčný život. ‘

1 Jan 5:13

A v tuhle chvíli si musíme uvědomit důležitou věc.

Ze studia Bible nám sice vyplývá, že existují způsoby jak být zachráněni, jak přijmout co pro nás Ježíš udělal, aniž bychom kdy četli Bibli, věděli kdo to je Ježíš nebo od někoho o něm slyšeli. Vyplývá nám, že Bůh dělá všechno proto, abychom byli zachráněni, je s námi trpělivý a můžeme být zachráněni až v posledních chvílích před smrtí.

Ale také nám vyplývá, že se na něco takového nemáme spoléhat a že to není ten upřednostňovaný způsob, jak být zachráněn. Ježíš své učedníky a nás všechny opakovaně vyzýval, ať o něm a o tom, co pro nás udělal, říkáme ostatním, aby mohli být zachráněni. A to co nejdříve.

A proč je takový způsob nejlepší? Protože je osobní, mezi věřícími tak vzniká vztah a mohou si vzájemně pomoci. Bůh totiž ví, že být věřící není jednoduché. Že společně s vírou přichází celá řada nástrah a potíží. A my v tom takto nemusíme být sami. Takový byl také původní záměr existence církve a “kostela”. Samozřejmě to bylo místo, kde se lidé měli scházet a poslouchat pastora (nebo také “pastýře”) jak učí z Bible. Ale měli si také vzájemně pomáhat v nouzi, ať už se jednalo o “spirituální problémy”, ale i o běžné každodenní problémy, problémy zdravotní, finanční, nebo jakékoliv jiné. Měli zkrátka být jako jedna rodina.

A pokud se bavíme o tom, jestli můžeme vědět, zdali je nebo byl někdo nám blízký na cestě do Nebe, nejvíce nám pomůže se nejprve podívat na to, jestli jsme na této cestě my sami. Jedním z řekněme spirituálních problémů pro mnoho věřících je totiž i ten, o kterém se dnes bavíme. Je to problém, kdy si věřící člověk není jistý, jestli je on sám, nebo někdo blízký, na cestě do Nebe nebo se bojí, že na ní není. Mnoho křesťanů možná ani neví o tom, že se musí narodit znovu, aby mohli do Nebe. A pokud to ví, tak si nejsou jisti tím, jestli se to v jejich životě stalo a může to pro ně být zdrojem obav a úzkostí.

Bůh nám ale říká, že nám dal svoje písmo, abychom věděli, že máme věčný život. Ne abychom si mysleli, doufali, měli pocit nebo se báli, že to tak není. Abychom věděli.

‘Neboť všichni ti, kdo jsou vedeni Duchem Božím, jsou Boží synové. Nepřijali jste ducha otroctví, abyste se opět báli, nýbrž přijali jste Ducha synovství, v němž voláme: Abba, Otče! Sám ten Duch svědčí spolu s naším duchem, že jsme děti Boží. ‘

Římanům 8:14-16

Bible nám tedy říká, že Bůh sám, v osobě Ducha Svatého svědčí v našem srdci o tom, že jsme děti Boží, tedy že jsme na cestě do Nebe. A dává to smysl. Který milující otec by nechal svoje dítě v takové nejistotě? Proto můžeme vědět, že jsme na cestě do Nebe, protože hluboko v našem srdci to víme. A mimo toto hlavní ujištění nám Bible říká, že se naše záchrana projeví i celou řadou “nových vlastností”, které se postupně více čí méně začnou objevovat v našem životě, zatímco předtím v něm nebyly.

A tím, jak se v našem životě projevuje opravdová víra a vztah s Ježíšem se v Bibli do velké míry zabývá jedna kniha, a to List Jakubův, který když čteme a použijeme hodně velkou nadsázku, tak můžeme říct, že Jakub nám říká následující: “Nejste si jistí, zdali jste na cestě do Nebe? Tak já se k vám na měsíc nastěhuji a potom vám řeknu.”

To znamená, že pokud jsme byli na cestě do Pekla a nyní jsme na cestě do Nebe, je to tak zásadní změna v našem srdci, že si jí sami v sobě musíme být vědomi a zpravidla to musí být nějak vidět i navenek. Neznamená to, že věřící člověk je dokonalý, naopak to znamená, že si o mnoho více uvědomuje, jak moc nedokonalý a hříšný ve skutečnosti je. A je tomu tak proto, že Duch Svatý začal žít společně s ním a začal mu jeho chyby a jeho hříchy ukazovat. Začal mu ukazovat všechny ty věci v jeho životě, které jsou špatně, včetně mnoha a mnoha věcí, o kterých do té doby vůbec nevěděl.

Pořád je to ten stejný člověk, se svými starými návyky a se svými hříchy, ale najednou v něm žije ještě někdo jiný, někdo kdo žádný hřích nemá a kdo ho na něj neustále upozorňuje a nabádá ho, aby ho přestal dělat a odevzdal mu ho. Duch Svatý totiž ví, že hřích v našem životě, ať už je sebelákavější, nám nakonec ublíží. Ví, že hřešící, i když dospělý, člověk je jako malé dítě, které si vzalo do ruky ostrý nůž a ještě nerozumí tomu, v jak moc nebezpečné je situaci. A stejně jako dítěti vezmeme nůž z ruky, aby si neublížilo, Bůh nás jako dobrý otec upozorňuje a říká nám, ať mu náš hřích odevzdáme ještě před tím, než si ublížíme.

Nově věřící člověk se tak ocitá v situaci, kdy udělá něco, co dělal celý život a cítil se při tom normálně, nepovažoval to za nic špatného. Ale když to stejné udělá teď, tak ihned cítí usvědčení ve svém srdci, že to co udělal není správné. Nadále tedy hřeší, ale nemůže už v hříchu spokojeně žít.

A Bůh nám říká, že není možné, aby došlo k takovéto změně v té nejhlubší části nás a my si toho nevšimli. Je to tak zásadní změna, že je to zkrátka vyloučeno. A proto každý, kdo je na cestě do Nebe, má v sobě tohle potvrzení a ujištění. Do Nebe totiž nemůžeme jít sami, musí v nás být Duch Svatý, který nás tam doprovodí. A pokud v nás je, tak o sobě dává vědět.

Pokud tedy máme v životě nějaký hřích a nevíme si s ním rady. Souhlasíme s Bohem, že to je hřích, nechceme ho, trápíme se, ale nemůžeme se ho zbavit. Taková skutečnost nám ukazuje, že jsme na dobré cestě.

Pokud ale máme v životě nějaký hřích a milujeme ho, nechceme o něj přijít, rádi v něm žijeme a považujeme ho za normální. V našem srdci není nic, co by nám říkalo, že je to špatně. Potom je to známka toho, že jsme naopak na špatné cestě. Protože není možné, aby Duch Svatý společně s námi žil v hříchu a nedal o sobě vědět.

A funguje to i naopak. Jsou dobré skutky, i ty sebemenší, jako například někoho povzbudit, pochválit, poděkovat mu nebo se usmířit. A zatímco v minulosti by nás v určité situaci ani nenapadlo někoho povzbudit, nebo ho pochválit. Teď je v nás někdo, kdo nám říká, ať to jdeme udělat. Až nás to samotné překvapí. A opět je to změna, které si nemůžeme nevšimnout a nemůžeme ji ignorovat. Je to změna, která mluví o naší víře a nám samotným dokazuje, že ji máme.

‘Někdo však řekne: “Ty máš víru a já mám skutky.” Ukaž mi tu svou víru bez skutků a já ti ukážu svou víru na svých skutcích. ‘

Jakub 2:18

List Jakubův je někdy nepochopen, protože se v něm opakovaně mluví o naších skutcích a o naší víře. Může tak vzniknout představa, že jsme zachráněni a jdeme do Nebe na základě našich skutků, zatímco celý zbytek Bible nám jasně říká, že jdeme do Nebe pouze a jenom na základě skutků Ježíše Krista, nikoliv těch našich. Jakub ale tohle neříká, říká nám jenom, že naše víra se zákonitě musí nějak projevit, a to mimo jiné na našich skutcích. Proto, když se k nám Jakub nastěhuje, tak jasně uvidí, jak na tom doopravdy jsme.

Pokud uvidí, že hřešíme, že například podvádíme svojí manželku, jsme takto spokojení, nevidíme na tom nic špatného a večer si čteme v Bibli nebo v neděli chodíme do kostela, tak vidí, že lžeme sami sobě a na cestě do Nebe nejsme. Zatímco když uvidí člověka, který sice také hřeší, ale jeho hřích ho trápí, bojuje s ním, snaží se ho napravit a vidí také projevy lásky vůči ostatním lidem, tak nemá důvod domnívat se, že jsme na špatné cestě.

Jak je to s někým, kdo není schopen takové rozhodnutí udělat?

Už tedy víme, jak můžeme vědět, zdali my sami, a do jisté míry i lidé okolo nás, jsou na cestě do Nebe. Jsou ale ještě nějaké další příklady, kdy můžeme vědět, že někdo, kdo již zemřel, je v Nebi?

Ze studie Bible nám vyplývají dvě situace, v kterých lze najít tuto útěchu. První případ je situace, kdy zemře malé dítě. Náhled nám dává příběh o králi Davidovi, kterému zemřel syn ještě jako novorozeně.

‘Odpověděl: Když bylo dítě naživu, postil jsem se a plakal, protože jsem si říkal: Kdo ví, snad se nade mnou Hospodin slituje a dítě bude žít. Nyní zemřelo. Nač bych se měl postit? Což ho mohu zase přivést zpět? Já půjdu k němu, ale ono se ke mně nevrátí. ‘

2 Samuel 12:22-23

A v tomto verši, kromě ujištění, že malé děti jdou automaticky do Nebe, můžeme najít i odpověď na otázku, zdali se máme za zemřelé modlit.

A Bible nám opakovaně říká, že nemáme.

Vidíme, že David se postil, jistě se i modlil, do té doby, než dítě zemřelo a poté se postit přestal. Proč? Protože věděl, že jeho syn je v Nebi a jeho modlitby už nemají žádný význam. Vrátí se jeho syn zpět k němu? Nevrátí, naopak David půjde k němu, až zemře. Může jeho modlitba po smrti syna nějak ovlivnit, kde stráví věčnost? Nemůže, Bible nám říká, že v okamžiku smrti je již rozhodnuto a jsme ihned v přítomnosti Boha. Jaký má potom modlitba smysl? Bůh nám říká, že žádný. Jistě by modlitba za zemřelé měla smysl, kdyby existoval očistec. Podle Bible, ale žádné takové místo neexistuje, znamenalo by to totiž, že to co pro nás Ježíš vytrpěl na kříži nebylo dostatečné pro naší záchranu a my ještě musíme sami trpět v očistci, což je koncept, který Bible opakovaně vyvrací.

A pro jak staré děti platí toto “pravidlo”? A platí i pro někoho jiného?

Abychom si odpověděli, musíme znát důvod, proč jdou malé děti po smrti automaticky do Nebe. Bůh nám ve svém písmu opakovaně sděluje, že miluje malé děti. Že je ochraňuje. Dokonce nám říká, že se svojí vírou a svojí absolutní důvěrou v Ježíše Krista musíme podobat malým dětem, abychom mohli do Nebe. Bůh totiž ví, že nikdo nemá takovou důvěru jako malé dítě.

Bible nám ale také říká, že se s hříšnou podstatou všichni už narodíme. Že od narození jsme všichni již automaticky na cestě do Pekla, pokud Ježíš nezasáhne. Jak to tedy celé funguje? Funguje to tak, že když Ježíš zemřel na kříži a vzal na sebe hříchy celého světa, tak na sebe vzal i všechny hříchy malých dětí až do chvíle, kdy jsou dost velké na to, aby se svobodně rozhodli vzepřít se Bohu.

Víme, že Bůh nebude nikdy nikoho nutit strávit s ním věčnost v Nebi a proto, v okamžiku, kdy je člověk dost starý na to, aby se ve svém srdci vzepřel Bohu a odmítnul Nebe, což je něco, co se stane u každého z nás v jiném věku, tak v tu chvíli již není automaticky “pokryt” tím, co Ježíš udělal, ale musí k němu ve víře přijít a přijmout ho jako svého zachránce.

Jinými slovy se dá říct, že Ježíš svým ukřižováním pokrývá původní hřích Adama a Evy, s kterým se všichni narodíme. Je to tak fér, protože jakou možnost by mělo 2 leté dítě uvěřit v Ježíše Krista? Jakou by mohlo mít mentální schopnost pochopit, že je hříšné a potřebuje zachránce? Ale Ježíš již nepokrývá náš osobní, svobodný hřích, kterým se projeví naše hříšná podstata v určitém okamžiku, kdy přecházíme z dětství do dospělosti. V okamžiku, kdy už podle Bible, i když ji nečteme a neznáme, dobře víme, že jsme hříšní a že se stavíme proti Bohu, který stvořil nás a všechno okolo nás.

‘Boží hněv se zjevuje z nebe proti každé bezbožnosti a nepravosti lidí, kteří v nepravosti potlačují pravdu, protože to, co lze o Bohu poznat, je jim zřejmé; Bůh jim to zjevil. Jeho věčnou moc a božství, ačkoli jsou neviditelné, lze totiž od stvoření světa jasně vidět, když lidé přemýšlejí o jeho díle, takže jsou bez výmluvy. Ačkoli poznali Boha, neoslavili ho jako Boha ani mu neprojevili vděčnost, nýbrž upadli ve svých myšlenkách do marnosti a jejich nerozumné srdce se ocitlo ve tmě. ‘

Římanům 1:18-21

Přičemž Bible nám přesný věk nespecifikuje a myslím si, že to je z dobrého důvodu. Pravděpodobně se budeme pohybovat někde v okolí 13 let, ale všichni víme, že každý “přechází” do dospělosti v jiném věku. Je to tedy něco, co je individuální a ví to jenom Bůh.

A vzhledem k tomu, že náš osobní hřích vyžaduje určitou mentální kapacitu, tak si Ježíš bere k sobě nejenom zemřelé malé děti, ale také každého, kdo je mentálně postižený a nedokáže se tak Bohu vědomě vzepřít. A my samozřejmě nerozumíme tomu, jak může Bůh dopustit aby zemřelo malé dítě. Nerozumíme tomu, proč se dítě narodí mentálně postižené a celý život je závislé na pomoci rodiny. Nevidíme v tom žádný smysl a asi ho nikdy neuvidíme. Bůh v tom ale nějaký smysl vidí a my mu musíme věřit a myslet na to, že smrtí život nekončí, ale začíná a jak malé dítě, které zemře, tak někdo, kdo je mentálně postižený, má po smrti před sebou krásný věčný život v Nebi, kde bude všechno v pořádku a všechno, o co v tomhle světě přišel, si tam vynahradí.

A pro nás bude vždycky těžké se s tím vypořádat. Vždycky bude pro nás těžké, to pochopit. Když slyšíme o malém dítěti, které zemřelo, tak na něj myslíme a je nám ho samozřejmě líto. A když zemře někdo, kdo byl celý život mentálně postižený, tak je nám ho také líto a navíc myslíme na všechny ty věci, které v životě nemohl dělat a my je dělat můžeme, na všechno co neměl tu příležitost tady zažít a my ji máme. Díváme se na ně jako na někoho, kdo v životě neměl takové štěstí jako my. Jako na někoho, kdo si vytáhl tu kratší sirku. Musíme si ale uvědomit, že oni jsou už v Nebi a nic jim nechybí. A celý jejich, i když krátký a velmi těžký život, byli na cestě do Nebe. Jak jsme na tom ale my?

Můžeme se narodit zdraví, mít v životě všechno, dokázat všechno a zažít všechno, ale pokud naše srdce není v bezpečí, pokud v něm není Duch Svatý, tak tohle všechno jednou skončí a my zjistíme, že ve skutečnosti nemáme vůbec nic.

Kdo z nás počítá dny, které jsme už na světě? A kdo z nás ví, kolik mu jich ještě zbývá? Když nám dnes vyprší čas a budeme stát před Bohem, přivítá nás v Nebi? Všichni jistě doufáme, že ano. Ale Bůh nechce, abychom doufali, nechce abychom si mysleli, chce abychom věděli. Bůh nás miluje, znal nás ještě před tím, než existoval vesmír, stvořil nás, ví o nás úplně všechno. Ale máme problém a ten problém se jmenuje hřích. Ten problém stojí mezi námi a Bohem a my ho nikdy nedokážeme překonat. Proto Bůh poslal svého syna, Ježíše Krista, aby za nás zemřel a ten problém překonal za nás. Aby každý, kdo v něj uvěří, nemusel do Pekla, ale měl věčný život v Nebi.

A tahle víra, pokud je opravdová, nemůže existovat, aniž by se projevila. A my tak nemusíme žít v nejistotě a v obavách. Můžeme vědět, že jsme na cestě do Nebe, můžeme si tím být jistí.

Nedělejme si starosti o domorodce někde na ostrově v Pacifiku, Bůh se o něj postará i bez Bible. Dělejme si starosti hlavně sami o sebe, pokud ještě tuhle jistotu, naplnění, víru a naději v Nebe nemáme. A cesta k tomu všemu je jenom jedna, nemůže být jednodušší a máme ji každý den přímo před nosem. Jen po ní sáhnout a přijmout ji.

A když myslíme na naše zemřelé blízké, o kterých nevíme, jestli jsou v Nebi, tak mějme na paměti, že o jejich věčném osudu rozhodoval někdo, kdo je hodný a milující, kdo všechno ví a všechno vždy udělá správně a spravedlivě. Že nemohli být v lepších rukou. Pokud existovala šance, pokud existovaly nějaké okolnosti, za kterých by se rozhodli Ježíše přijmout, tak je Bůh do takových okolností dostal. A pokud nebyli ochotni Ježíše přijmout za žádných okolností, potom je Bůh poslal jenom tam, kam chtěli sami jít.

‘Pojďte ke mně všichni, kteří těžce pracujete a jste přetíženi, a já vám dám odpočinek. Vezměte na sebe můj chomout a učte se ode mne, neboť jsem tichý a pokorný v srdci; a naleznete odpočinutí svým duším. Vždyť můj chomout je příjemný a mé břemeno je lehké.”’

Matouš 11:28-30

Zaujal vás článek a přáli byste si přijmout, co pro vás Ježíš udělal? Chcete poznat Boha, který vás stvořil? Chcete jít do Nebe? Podle Bible je cesta následující.

Za prvé si musíme uvědomit, že žijeme bez Boha, že ho neznáme a v důsledku toho jsme hříšní. Musíme si uvědomit, že nejsme dokonalí a nestaneme se dokonalými, ať se budeme snažit sebevíc.

Za druhé si musíme uvědomit, že díky našemu hříšnému způsobu života všichni umíráme a jsme na cestě do Pekla. Že si nedokážeme pomoci sami a potřebujeme zachránce, který vzal trest za naše hříchy na sebe. A jediný, kdo může něco takového udělat, je Bůh sám v podobě člověka, Ježíš Kristus.

Za třetí musíme činit pokání. Musíme se zamyslet znovu a změnit směřování našeho života. Místo toho abychom od Boha utíkali jako doteď, začneme utíkat od našich hříchů směrem k němu. Tím vlastně říkáme, že už nechceme žít naším hříšným způsobem bez Boha, ale chceme mít Boha zase v našem životě.

A za čtvrté, když už teď konečně nejsme s Bohem v rozporu, necháme Ježíše Krista, aby vstoupil do našeho života, do našeho srdce a začal nás měnit zevnitř tak, abychom jednou mohli do Nebe. Doteď jsme žili bez něj a od teď začneme nový život s ním.

Prakticky můžeme začít jednoduchou modlitbou, jako je například tahle. Přičemž jednotlivá slova nejsou důležitá, důležité je, abychom je mysleli vážně. Bůh zná naše srdce.

“Já vím, Ježíši, že jsi Bůh, který mě stvořil. Já vím, že můj život je hříšný a bez Tebe jsem na cestě do Pekla. Já se ale od svého hříšného způsobu života odvracím a obracím se k tobě, jako ke svému zachránci. Otevírám Ti dveře svého srdce. Děkuji ti, že jsi za mě zemřel a dal mi nový život svým zmrtvýchvstáním. Děkuji ti, že jsi mě zachránil. Amen.”

Pomodlili jste se a nevíte co dál? Máte nějaké otázky? Přijde vám, že něco, o čem jsem psal není v Bibli? Nebo chcete Bibli začít číst a nevíte, kde začít? Budu rád, když se mi ozvete. Ať už osobně, na email nebo na sociálních sítích.

Asi všichni uvnitř tušíme, že smrtí život nekončí, něco následuje. A všichni doufáme, že to co následuje je něco krásného, něco kde po smrti s úlevou zjistíme, že všechno bude dobré. Něco jako Nebe…

A podle Bible Nebe skutečně existuje, jsme ale na cestě právě tam? Sejdeme se tam jednou všichni? Nebo je něco z naší strany vyžadováno? Pojďme to zjistit.

Nejste zvyklí povídat si s Bohem? Modlit se? Nebo nevíte jak na to? Co o modlitbě říká Bible? Dává nám nějaký návod?

Pokusím se ozřejmit v následujícím článku.

Existuje nějaký spirituální svět, ve kterém proti sobě bojují andělé a démoni? Pokud ano, má svého anděla každý z nás? A má každý z nás také svého démona? Jestli se taková neviditelná válka odehrává, jaký dopad má na náš život?

Bible nám říká, že se takový boj ve spirituálním světě skutečně odehrává, že jeho dopady na náš svět, který můžeme vidět, jsou zcela zásadní a abychom tuhle válku mohli vyhrát, musíme znát pravdu.

Tak se na ní poďjme podívat.