Co je to modlitba? A jak se správně modlit?

Podle Bible si Bůh přeje, abychom s ním komunikovali. Pokud máme nějaký problém nebo nějaké přání, přeje si, abychom přišli nejdříve k němu.

Proč se nám ale modlitby někdy splní a někdy ne? Má modlitba nějaká pravidla? Můžeme se modlit špatně? A může se stát, že Bůh naše modlitby neslyší?

Podobné otázky si jistě klademe všichni a jenom Bůh sám skrze svoje písmo nám nabízí pravdivé odpovědi.

Jan Hradecký

Asi každý z nás, ať už jsme věřící nebo ne, se někdy modlil. Každý někdy mluvil k Bohu, nebo se snažil smlouvat s Bohem. Ale proč je modlitba tak rozšířená a je o ní takové povědomí, přestože žijeme ve světě, který Boha převážně nezná?

Myslím si, že jeden z hlavních důvodů, proč jsme se všichni někdy v životě pomodlili je ten, že hluboko uvnitř víme, že Bůh existuje, i když v něj nevěříme. A víme nejenom, že existuje, ale víme také, že je všemocný a že má naprosto všechno pod kontrolou.

Hodně z nás určitě věří na štěstí a na náhodu. Hodně z nás je pověrčivých a musíme něco zaklepat, aby se to nestalo. V Bibli se ale slovo štěstí nebo náhoda nevyskytuje, protože Bůh je v ní jasně popsán jako někdo, kdo je suverénní nad svým stvořením. To znamená, že cokoliv se stane na celém světě, vždy je to něco, co si Bůh buď přeje, nebo je to něco, co si sice nepřeje, ale po svém uvážení dopustí, aby se to stalo. Nemůže se tedy nikdy stát nic, co by Boha nějakým způsobem překvapilo, protože jeho moc nad vším stvořením je absolutní. A tedy, jakkoliv velký je náš problém nebo požadavek, víme, že není větší než sám Bůh a že Bůh má tu moc nám ho splnit. A tak se vlastně snažíme zajistit si řešení problémů nebo si splnit nějaké přání tím, že jdeme přímo ke zdroji, přímo k všemocnému Bohu.

Bible ale říká, že pokud přistoupíme k modlitbě tímto způsobem, tak naše modlitba nemůže být vyslyšena. Říká nám, že Bůh tu není pro nás, naopak, my jsme tu pro něj. My jsme Boha nestvořili, on stvořil nás. A proto se také nějakou pro nás příznivou skutečností nikdy nestane něco, co je pouze naší vůlí, ale stane se vždy jenom něco, co je Boží vůlí. Kdy v ideálním případě naše vůle splyne s tou jeho.

Ale ještě předtím, než se zaměříme na základní principy modlitby, musíme si říct tu nejzásadnější podmínku, která musí být splněna, abychom vůbec mohli s Bohem komunikovat.

Může se modlit každý?

Bible nám říká, že Bůh prostřednictvím modlitby nekomunikuje jen tak s někým, kdo k němu začne mluvit. Nesmíme zapomínat na to, že kvůli hříšnému způsobu života, který všichni vedeme (do té doby než jsme zachránění), nemůžeme s dokonalým a čistým Bohem navázat žádný kontakt. Kvůli našemu hříchu nemůžeme do Boží přítomnosti a tedy, nemůžeme s ním ani komunikovat a modlit se. Bible říká, že jediná modlitba, kterou Bůh slyší od nevěřícího člověka je ta, která se týká jeho záchrany. To je totiž ta hlavní podmínka, která musí být splněna.

Ale v okamžiku, kdy přijmeme to, co pro nás udělal Ježíš na kříži a do našeho srdce vstoupí Duch Svatý, se dostáváme do pozice, z které již s Bohem komunikovat můžeme, a můžeme se tedy i modlit. Od hříchu, který nám modlitbu a kontakt s Bohem znemožňoval, nás Ježíš očistil, stal se prostředníkem mezi námi a Bohem a my tedy skrze něj můžeme začít s Bohem interagovat a on s námi.

Jak se modlit správně?

V Bibli máme mnoho “vzorových modliteb”, z kterých se můžeme poučit, ale jistě ta nejznámější, ta kterou zná prakticky každý z nás, je modlitba “Otče náš”, kterou Ježíš řekl svým učedníkům, když ho přímo poprosili, ať je naučí, jak se mají správně modlit.

Otče náš, jenž jsi na nebesích, posvěť se jméno tvé, přijď království tvé, buď vůle tvá, jako v Nebi tak i na Zemi. Chléb náš vezdejší dej nám dnes a odpusť nám naše viny, tak jako i my odpouštíme našim viníkům a neuveď nás v pokušení, ale zbav nás od zlého. Amen.

Kdo z nás chodí, nebo chodil do kostela, tak jistě tuhle modlitbu zná nazpaměť. Stačí začít říkat Otče náš… a zbytek modlitby už odříkáme, aniž bychom museli přemýšlet. Vždyť jsme ji v životě již řekli minimálně tisíckrát, ne-li víckrát. Pokaždé na mši v kostele, možná i u stolu před jídlem nebo před spaním. Pořád ta stejná slova kolem dokola.

A pokud se takhle modlíme, tak je to problém, protože Ježíš sám nás před takovým způsobem modlitby varuje. A to zrovna před tím, než nám modlitbu Otče náš sdělil.

‘Když se modlíte, neopakujte naprázdno slova jako pohané, neboť ti se domnívají, že budou vyslyšeni pro množství svých slov. Nebuďte proto jako oni; vždyť Bůh, váš Otec ví, co potřebujete, dříve, než jej poprosíte. ‘

Matouš 6:7-8

A odpovězme si sami, neopakujeme naprázdno slova, když se modlíme Otče náš? Neopakujeme naprázdno slova, když se modlíme “Otčenáš” několikrát po sobě?

A proč nám Ježíš říká ať se takhle nemodlíme? Protože modlitba má být konverzace s Bohem, ne jenom opakování naučeného textu. Bible nám říká, že v momentě, kdy se staneme věřícími, jsme adoptováni do Boží rodiny. Že se stáváme jeho dětmi. A jak by se nám líbilo, kdyby s námi naše dítě mluvilo tímhle způsobem?

Přece bychom chtěli, aby nám poděkovalo za to, co jsme pro něj udělali. Aby nám řeklo, z čeho má radost nebo co ho trápí. Chtěli bychom, aby každá konverzace s naším dítětem byla jedinečná a osobní. Aby se vždy týkala něčeho konkrétního, a to pokaždé něčeho jiného, v závislosti na tom, co se zrovna v životě našeho dítěte děje.

A Bůh chce mít stejnou konverzaci s námi.

Proč nám tedy sdělil zrovna takovou modlitbu, jako je Otče náš? Zkrátka ji použil jako vzorovou modlitbu, na které nám ukázal, jak by měla modlitba vypadat a co by měla obsahovat. Šlo o základní principy modlitby a ne o konkrétní slova.

Když učedníci přišli za Ježíšem, tak chtěli naučit JAK se mají modlit. Ne, CO se mají modlit, jak často a při jaké příležitosti. Svému dítěti také nebudeme říkat, jak často a při jakých příležitostech má s námi mluvit, ale chceme aby s námi mluvilo kdykoliv. Čím více, tím lépe.

Co nás Ježíš učí modlitbou Otče náš?

Modlitba začíná slovy: “Otče náš, jenž jsi na nebesích“. Takže pokud se začínáme modlit, musí nám být jasné ke komu se modlíme a kde se nachází. My jsme na Zemi a modlíme se k našemu Otci, který je v Nebi, takže si hned musíme uvědomit, že bychom se k němu nikdy nemohli modlit, nikdy bychom ani nemohli být v jeho přítomnosti, nebýt jeho syna, Ježíš Krista, který nás usmířil a modlíme se tedy skrze něj.

Zároveň si uvědomíme, že to je Otec náš, nikoliv Otec můj, a tedy o jakémkoliv problému se chystáme mluvit, jsme si vědomi toho, že Bůh bude vždy poskytovat řešení nejenom pro dobro moje, ale pro dobro nás všech.

Pokračujeme slovy: “posvěť se jméno tvé“. Což je výraz obdivu a úcty k tomu, kdo Bůh je, jaké má vlastnosti a charakter. Je to výraz obdivu nad vším, co stvořil a také je to poděkování za to, co pro nás Bůh udělal. Že nás nejenom stvořil, ale poté, co jsme se mu vzepřeli, nás také zachránil.

To znamená, že Bůh nás nabádá, abychom každou modlitbu, ještě předtím než se dostaneme k našim potřebám, přáním a problémům, začali tím, že si uvědomíme s kým mluvíme a s kým máme tu čest. Bůh totiž chce, abychom se na všechny naše přání, problémy a starosti dívali z té správné perspektivy. A jediná správná perspektiva je vždy ta jeho, nikoliv ta naše.

A pokud začneme modlitbu připomenutím si, kdo Bůh je a co pro nás udělal. Pokud si uvědomíme, že právě komunikujeme s někým, kdo stvořil celé galaxie a souhvězdí. Který stvořil hory a oceány ve vší svojí kráse, která nám bere dech. A pokud si uvědomíme, že tenhle stejný Bůh překonal všechno zlo světa, které jsme i my sami způsobili, tím, že za nás položil svůj život, a to jenom proto, že nás miluje a chce být s námi. Tak hned víme, že žádný problém, který nás trápí a chystáme se s Bohem o něm mluvit, pro něj nebude příliš velký. Že neexistuje nic, co by pro nás nebyl ochoten udělat.

A každé přání, které máme, cokoliv nám v životě chybí, tak mu o tom řekneme, ale snažíme se nebýt příliš konkrétní a necháváme mu volnou ruku, protože on sám nejlépe ví, co je pro nás nejlepší. A my vždy dáme přednost jeho dokonalé vůli, před tou naší.

A tím se už dostáváme k dalším slovům modlitby: “přijď království tvé, buď vůle tvá, jako v Nebi tak i na Zemi.” A myslím si, že tohle je ta nejhlubší část modlitby a asi je to také ta část, ve které se názory věřících nejvíce rozcházejí. Budeme se ale, jako vždy, řídit tím, co říká Bible.

V této části modlitby se dostáváme k otázce, proč se vlastně modlíme. Pokud je Bůh všemocný a suverénní. Pokud Bůh ví, co si přejeme, ještě před tím, než se zeptáme. Pokud Bůh ví, co je pro nás nejlepší a pokud všechno, co Bůh chce, aby se stalo, se opravdu stane. Proč se potom vůbec modlit a proč řešit, jestli se modlíme správně, když naše modlitby nemohou Boží vůli změnit a stejně udělá vše po svém?

Existují totiž názory, že všechno bude takové, jak má být. Všechno bude takové, jaké to Bůh bude chtít, bez ohledu na naše rozhodnutí, bez ohledu naše činy a my si tedy můžeme dát nohy nahoru. Jsou ale takové názory pravdivé?

Pokud na našich činech nezáleží a nemůžeme nic ovlivnit, proč nám Bůh v Bibli pořád říká modlete se, modlete se, modlete se? Proč z toho dělá tak zásadní a tak důležitou činnost?

Myslím si, že zde je klíčové správné pochopení pojmů Boží suverenita a Boží vůle. A také správné pochopení toho, jaká je role Boha a jaká je role naše v tom, co se v našem životě děje.

Boží suverenita neboli Boží svrchovaná autorita znamená, že Bůh je všemocný a má autoritu nad celým svým stvořením. Již jsme si řekli, že všechno co se kdy stane, Bůh zváží ještě předtím, než se to stane. Některé věci se stanou, protože je to Boží vůlí. A nekteré věci se stanou, i když to není Boží vůlí, ale Bůh po svém uvážení dopustí, aby se staly. Jinými slovy, Bůh má celé své stvoření pod kontrolou. Nemůže ho nikdy nic překvapit. Nikdy se nestane nic, čeho by si nebyl vědom.

Ale… Bůh musí nějakým způsobem skloubit tuto svojí vlastnost s naší svobodou. Musí nám jako svobodným lidem dát možnost dělat svobodná rozhodnutí, na kterých opravdu záleží a která mají reálné důsledky. V listu Jakubově se jasně píše, že nemáme, protože nežádáme a také, že žádáme, ale nedostáváme, protože žádáme špatně. Takže vidíme, že na našich činech záleží, protože existují věci, které abychom měli, musíme o ně napřed požádat a také o ně musíme požádat správně.

Proč ale žádáme špatně?

Zde se dostáváme k Boží vůli a ještě než si ji definujeme, musíme si zopakovat, že se vždy modlíme: “buď vůle tvá” a nikdy ne “buď vůle má”. Protože víme jaký Bůh je, víme, že nás miluje a víme, že v našem životě se nemůže stát nic lepšího, než jeho vůle. Víme, že Bůh ví o mnoho lépe, co je pro nás dobré, než my sami. Modlíme se tedy, aby se naše vůle shodovala s jeho vůlí, naše přání s jeho přáními a naše plány s jeho plány. Dobrovolně se podřizujeme jeho vůli ve víře, že jeho vůle je pro nás to nejlepší.

Celá tato část modlitby vlastně znamená, že si uvědomíme, že Bůh je v Nebi, v Nebi je jeho království a v Nebi je také jeho vůle pro náš život. A modlíme se proto, aby naše vůle splynula s jeho vůlí, která tak bude nejenom v Nebi, ale (díky nám) také na Zemi, budeme s Bohem ve shodě a nic nebude bránit tomu, aby se v našem životě stalo něco, co si Bůh přeje, tedy aby k nám přišla část jeho království.

Nestane se tak ale, pokud se nepomodlíme, i když je to Boží vůle. Bůh má totiž vůle dvě. Má nepodmíněnou vůli, což je vůle, která se stane bez ohledu na nás nebo na cokoliv jiného. Bůh je všemocný, může způsobit, aby se stalo cokoliv, co si přeje a nikdo ho nedokáže zastavit. Je to jeho ničím nepodmíněná vůle a on má právo i moc ji vykonat.

‘Náš Bůh je v nebesích. Činí vše, co si přeje. ‘

Žalmy 115:3

Bůh má ale také podmíněnou vůli. To znamená, že Bůh si přeje, aby se něco stalo, je to jeho vůle, ale nestane se tak, pokud nebude splněna nějaká podmínka. Je to totiž jeho vůle, která se vztahuje k nám lidem a Bůh chce, aby se tahle vůle stala ve spolupráci s námi. Chce, aby byla závislá na našich rozhodnutích. Je to ten způsob, kterým Bůh může skloubit svojí suverenitu a naší svobodu.

Existují tedy věci, které jsou Boží vůlí, které se stát můžou, ale nemusí. A závisí to na nás, nikoliv na Bohu, protože Bůh chce, aby naše rozhodnutí byla důležitá a měla význam. Chce, aby na nich opravdu záleželo a abychom nesli skutečnou odpovědnost za naše činy. Jinými slovy, když existuje něco, co Bůh chce abychom měli v našem životě, tak nám to dá na dosah, ale nespadne nám to přímo do klína. Bude tedy skutečně záležet na tom, jestli se rozhodneme nebo jestli něco uděláme správně.

Největším příkladem této Boží vůle je fakt, že Bůh chce, aby všichni lidé byli zachráněni a šli do Nebe. Je to jeho vůle, Bůh si to přeje, ale Bible nám jasně říká, že každý člověk do Nebe nepůjde, že napřed musí přijmout Ježíše Krista jako svého zachránce. Je to tedy Boží vůle, která je podmíněná naším svobodným rozhodnutím.

‘Jeruzaléme, Jeruzaléme, který zabíjíš proroky a kamenuješ ty, kteří jsou k tobě posláni, kolikrát jsem chtěl shromáždit tvé děti jako slepice svá kuřata pod křídla, ale nechtěli jste. ‘

Lukáš 13:34

Takže Bůh sice stále má kontrolu nad vším, co se kdy stane. Jsou ale věci, které se nestanou, i když Bůh chtěl, aby se staly, protože nebyla splněna nějaká podmínka z naší strany. A jak je zajištěno, že Boha svojí “nespoluprácí” nikdy nepřekvapíme? Bůh je vševědoucí, neexistuje v čase, ale ve věčnosti a tedy už dopředu ví, jak se za daných okolností rozhodneme. I když naše rozhodnutí nijak neovlivňuje.

Není tedy přesné, pokud říkáme, že všechno bude takové, jak má být, nebo takové, jaké to Bůh bude chtít.

Přesnější je, když říkáme, že všechno se děje z nějakého důvodu. Nic se neděje náhodou. A pokud se bavíme o tom, co si Bůh přeje, tak je tím důvodem buď Bůh sám, nebo Bůh ve spolupráci s námi. A pokud se bavíme o tom, co si Bůh sice nepřeje, ale po svém uvážení dopustí, aby se to stalo, tak tím důvodem může být i něco zlého, co Bůh ale využije a celou situaci promění v něco dobrého, i když my to často z naší perspektivy nedokážeme pochopit.

A modlíme se “přijď království tvé, buď vůle tvá, jako v Nebi, tak i na Zemi” proto, že naše modlitba může být právě tou podmínkou, která musí být splněna, abychom mohli zažít kousek Nebe na Zemi.

To, o co se tedy modlitbou vždy snažíme, není změnit Boží vůli, ale zpřístupnit ji v našem životě. Neprosíme Boha, aby v našem životě něco nového vytvořil, ale aby nám umožnil “stáhnout” z Nebe něco, co už tam dávno je. Něco, co vždy bylo, je a bude jeho vůlí pro náš život.

Modlitba pokračuje: “chléb náš vezdejší dej nám dnes“. A v této části se zaměřujeme na naše základní, každodenní potřeby. Nemyslím si, že se jedná jenom o jídlo, ale o všechno co každý den potřebujeme k životu. Jídlo, pití, bydlení, peníze, oblečení a tak dále. Nic z toho bychom neměli brát jako samozřejmost, i když se nám daří dobře a měli bychom si uvědomit, že to všechno máme jenom díky Bohu. Proto součástí modlitby může být i poděkování za tyto sice základní věci, bez kterých bychom ale těžko přežívali. A také poděkování za to, že se každý jeden den můžeme na Boha spolehnout, že nám je poskytne.

V Bibli se ale dočteme, že náš vztah k našim každodenním potřebám má ještě hlubší význam. Na tom, jak k nim přistupujeme, se totiž projevuje, jestli opravdu Bohu věříme, že se o nás postará, nebo jestli pořád ještě věříme, že se o sebe staráme sami.

Kdo z nás není někdy nervózní, jestli bude mít dostatek peněz na základní potřeby. Možná, že na nájem nebo hypotéku, možná že na jídlo na celý měsíc. Bůh nám ale říká, že moc dobře ví, že jsme na našich každodenních potřebách závislí, ví, že tyto věci potřebujeme a slibuje nám, že se o nás postará. Místo toho, abychom byli nervózní, nás nabádá, abychom mu věřili a abychom si na tohle téma vzpomněli i v modlitbě.

‘“Proto vám pravím: Nedělejte si starosti o svůj život, o to, co budete jíst [a co budete pít], ani o své tělo, o to, co si obléknete. Není život víc než pokrm a tělo víc než oděv? Pohleďte na nebeské ptáky: nesejí, nežnou ani neshromažďují do stodol, a váš nebeský Otec je živí. Což vy nejste o mnoho cennější než oni? Kdo z vás dokáže svou starostlivostí přidat k délce svého věku jediný loket? A proč si děláte starosti o oděv? Podívejte se pozorně na polní lilie, jak rostou. Nenamáhají se ani nepředou, a pravím vám, že ani Šalomoun v celé své slávě nebyl oblečen jako jedna z nich. Jestliže tedy Bůh tak obléká polní trávu, která dnes je a kterou zítra hodí do pece, nebude tím spíše oblékat vás, malověrní? Nepropadněte tedy starostem a neříkejte: “Co budeme jíst?” nebo: “Co budeme pít?” nebo: “Co si oblečeme?” Neboť o to všechno horlivě usilují pohané. Vždyť váš nebeský Otec ví, že to všechno potřebujete. Hledejte však nejprve Boží království a jeho spravedlnost, a to všechno vám bude přidáno. Nedělejte si tedy starost kvůli zítřku, neboť zítřek bude mít své vlastní starosti. Každý den má dost vlastního trápení.”’

Matouš 6:25-34

Bůh nám zkrátka říká, že nikdy nemůže být až na druhém místě. On je ten, kdo se o nás stará, on je zdrojem všeho, a pokud máme nějakou obavu o naše základní potřeby, na prvním místě musíme jít k němu v modlitbě, a ne si dělat starosti, které stejně k ničemu nejsou a každý den jich už tak má dost.

A rozhodně to neznamená, že pokud máme například málo peněz, tak máme sedět doma, modlit se a čekat, že se nám peníze objeví na účtě nebo že nám je někdo přinese. Bible podobné chování opakovaně odsuzuje. To není víra, ale lenost. Naopak to znamená, že máme pracovat co nejvíce, co nejlépe a nemáme si při tom dělat zbytečné starosti.

Jak víme, Bůh nám nic nedá přímo do ruky, dá nám to na dosah. Takže vždy musíme být aktivní, musíme se snažit a věřit Bohu, že nám například dá příležitost k nějaké práci navíc, díky které budeme mít peněz dostatek. Takovým způsobem se o nás Bůh totiž stará. Všechno zařídí a nachystá, dá před nás příležitost, ale chce, abychom mu šli naproti, abychom byli aktivní, něco například museli překonat, museli pro to pracovat a měli potom z toho všeho také dobrý pocit.

Jedná s námi podobně jako my s naším dítětem, které milujeme a nechceme tedy, aby mělo všechno na co si vzpomene a ještě bez práce. Víme dobře, že když dítě něco chce, tak napřed sami zhodnotíme, co je pro něj dobré a co ne, a když se rozhodneme mu něco dát, tak chceme aby si to napřed alespoň symbolicky “odpracovalo”. Víme, že z toho bude mít lepší pocit, že si toho bude více vážit a současně mu pomáháme budovat dobrý charakter.

Dále pokračujeme v modlitbě slovy: “a odpusť nám naše viny, tak jako i my odpouštíme našim viníkům“. Jedná se o pasáž, díky které si při modlitbě připomeneme, že jsme se všichni provinili vůči Bohu, všichni jsme jeho dlužníky a potřebujeme, aby Ježíš za nás tento dluh zaplatil, abychom mohli být zachráněni a jít do Nebe.

A pokud za nás samotné někdo zaplatil dluh tak velký, že i kdybychom chtěli, nikdy bychom ho sami nebyli schopni splatit. To nejmenší co můžeme udělat je odpustit někomu v našem životě, kdo se provinil vůči nám, a připomenout si tím, že Ježíš nám odpustil něco o mnoho horšího, než právě odpouštíme my.

A že si ten daný člověk naše odpuštění nezaslouží? My jsme si naše odpuštění hříchů, splacení celého dluhu před Bohem a věčnost strávenou v Nebi také nezasloužili a přesto za nás Ježíš položil svůj život.

A v okamžiku kdy někomu odpustíme si uvědomíme, že jsme tím nijak nepomohli jemu, ale že jsme pomohli sami sobě. Možná, že jsme sebou roky vláčeli naše uražení, pohoršení nebo dotčení se kvůli něčemu, co nám někdo udělal. Ale v okamžiku kdy jsme to porovnali s tím, co všechno jsme my za celý život udělali Bohu a co na oplátku on udělal pro nás, odpuštění čehokoliv se pro nás stává jednoduché, zůstává v nás jenom vděčnost, jakékoliv pohoršení mizí a my máme konečně klid.

A poslední slova modlitby? “A neuveď nás v pokušení, ale zbav nás od zlého.” A abychom správně pochopili tuhle část modlitby, musíme se ujistit, že správně rozumíme tomu, co v tomto kontextu znamená slovo “pokušení”.

Myslím si, že přirozeně si představíme pokušení jako něco, co nás nabádá k něčemu, co bychom neměli dělat. K něčemu, co může na první pohled vypadat dobře, ale nakonec nám to ublíží. Tato část modlitby v nás ale potom může vzbuzovat představu, že Bůh nás někdy nabádá udělat něco špatného a něco, co nám nakonec ublíží.

V Bibli ale opakovaně nalézáme ujištění, že Bůh něco takového nikdy nedělá a ani to dělat nemůže, je to proti jeho charakteru. Jak je tedy tahle část modlitby myšlena?

Napovídá nám druhá část věty, která říká, ale zbav nás od zlého. V této části modlitby totiž myslíme na to, že Bůh je sice jenom dobrý, ale my žijeme ve světě, kde existuje zlo. Ať už zlo pochází od Ďábla, od nás samotných nebo od tohoto hříchem a zlem infikovaného světa, musíme se s ním každý den vypořádat. A právě závěr této modlitby nám připomíná, že Bůh má tu moc nás od všeho zla zachránit, tak ho o to prosíme.

Jak je ale myšlena první část věty, neuveď nás v pokušení? Je myšlena tak, že Bůh má moc nejenom nás zachránit od zla, které už v našem životě je, ale má moc i předejít tomu, aby nás pokušení udělat něco zlého vůbec potkalo.

Je to jako když jdeme s malým dítětem v obchodě a víme, že se blíží část, kde mají sladkosti, víme, že je bude chtít, že je potom všechny sní a bude mu špatně. Můžeme se tedy rozhodnout se této části obchodu úplně vyhnout a zabránit tak tomu, aby dítě sladkosti vůbec chtělo. A pokud existuje v našem životě nějaká “sladkost”, kterou chceme, ale víme, že nám z ní potom bude špatně a necháme Boha, aby nás vedl, tak nás může vést tak, abychom se této “sladkosti” úplně vyhnuli a tedy neuvést nás v pokušení.

‘Ať nikdo, kdo je pokoušen, neříká: “Jsem pokoušen od Boha.” Bůh nemůže být pokoušen ke zlému a sám také nikoho nepokouší. Každý, kdo je pokoušen, je strháván a váben svou vlastní žádostivostí. Žádostivost pak počne a rodí hřích, a dokonaný hřích plodí smrt.’

Jakub 1:13-15

Závěrem si všimněme, že tak jak jsme modlitbu Otče náš rozdělili na několik částí a každá se věnuje jinému tématu, zároveň všechny části mají jednu věc společnou.

A v Bibli máme další stovky vzorových modliteb, které nás mohou inspirovat a které obsahují úplně jiná slova a jiná témata než modlitba Otče náš. Ale i tyto všechny modlitby nadále mají tu jednu pravdu společnou. A je to ta stejná pravda, kterou nám Bůh sdělil, když přišel mezi nás jako Ježíš Kristus.

Ať se podíváme na kteroukoliv část modlitby, tak jsme nabádáni, abychom se na situaci dívali z perspektivy Boha a ne z perspektivy naší. Abychom se spoléhali na Boha a nespoléhali se na sebe. Abychom si uvědomili, že my jsme hříšní a náš hřích vede ke smrti, ale Bůh je dokonalý a jenom jeho dokonalost vede nejenom k věčnému životu v Nebi skrze to, co pro nás Ježíš udělal na kříži, ale také k splnění všech našich přání, pokud souzní s Boží vůlí, k zajištění našich každodenních potřeb, k odpuštění všem, co se vůči nám jakkoliv provinili a k ochraně před vším zlým, co nás v tomhle světě může potkat.

Přiznejme si to, modlíme se většinou, protože se v našem životě něco špatného děje. Ale ať se v našem životě děje cokoliv, útěchu můžeme najít v tom, že Bůh je vždy dobrý a má celý svět plně pod kontrolou. Bible říká, že ho celý drží v dlani jedné ruky. Tak nepředstavitelně velký je Bůh ve srovnání s námi, zároveň si je ale vědom každého detailu v našem životě. A modlitba slouží právě k tomu, abychom si připomněli kdo Bůh je a co pro nás udělal, uvědomili si, že Bohu, který nás takto miluje, můžeme důvěřovat a náš život mu můžeme plně odevzdat.

A když se modlíme, vždy máme na paměti, že ať se stane cokoliv, stane se to z nějakého důvodu, který ať už je jakýkoliv, nejprve musel projít skrze našeho milujícího Boha. A my se tak můžeme spolehnout, že nakonec všechno dobře dopadne.

A možná, že se v našem životě stalo něco, co je tak špatné a tak traumatizující, že nedokážeme pochopit, jak by dobrý Bůh mohl něco takového po svém uvážení dopustit. Nedokážeme pochopit, proč tomu nezabránil, když by to pro něj bylo tak jednoduché. Opět ale musíme myslet na to, že existuje důvod, proč se to stalo, i když my ho nevidíme a možná ho v tomhle životě nikdy vidět nebudeme.

Jsou věci, které Bůh dopustí, aby se staly, i když nejsou jeho vůlí, naopak mu lámou srdce a nikdy by je pro nás v ideálním světě nechtěl. Nechce nás trápit, ale zároveň ví, že tenhle svět není ideální a hlavně, není věčný. A stejně tak, trauma, které v tomhle životě zažijeme, nebude trvat věčně a jednou, v tom ideálním světě, bude vše uzdraveno a napraveno.

A pokud se stane něco, co nám ublíží, něco, co nás srazí na kolena a zatřese celým naším světem, něco co je sice zlé, ale musí se to stát, aby to Bůh mohl využít pro nějaký dobrý a věčný účel. Potom můžeme najít útěchu nejenom v tom, že ta bolest, kterou cítíme nebude trvat věčně. Nejenom v tom, že jednou v Nebi budou všechny naše rány zaceleny a něco takového se už nikdy nestane. Ale také v tom, že existuje důvod, proč se stalo to, co se stalo. Že se to nestalo náhodou. A Bůh nám ten důvod jednou v Nebi sdělí, vysvětlí nám, že to nemohlo být jinak a všechno nám bude dávat smysl.

Bůh nám ve svém písmu opakovaně říká, že chce, aby náš život tady a teď na Zemi byl dobrý. Chce, abychom věděli, že se o nás stará a záleží mu na nás. Ale také chce, abychom věděli, že náš aktuální život nikdy nebude dokonalý a že ani není cílem, aby takový byl. Dokonalý bude až ten věčný život s ním v Nebi a cílem pro náš aktuální život je, aby takový věčný život mohlo mít co nejvíce lidí.

A proto Bůh, i když není tvůrcem zla a i když zlo na téhle planetě do obrovské míry limituje, je ochoten něco zlého dopustit, za předpokladu, že existuje způsob jak to využít pro něco dobrého a pro něco věčného. Příkladem může být situace, kdy si člověk v důsledku něčeho špatného uvědomí, že opravdu žije ve světě, v kterém něco není v pořádku, že my sami nejsme v pořádku a že potřebujeme zachránce, který jediný v pořádku je a slibuje nám Nebe, v kterém jednou všechno v pořádku bude.

A pokud našeho zachránce přijmeme, můžeme si být jistí, že ať se stane cokoliv, už nás nikdy nic nerozdělí.

‘Jsem přesvědčen, že ani smrt ani život, ani andělé ani mocnosti, ani přítomnost ani budoucnost, ani moci, ani výšina ani hlubina, ani žádné jiné stvoření nás nebude moci odloučit od Boží lásky, která je v Kristu Ježíši, našem Pánu.’

Římanům 8:38-39

Zaujal vás článek a přáli byste si přijmout, co pro vás Ježíš udělal? Chcete poznat Boha, který vás stvořil? Chcete jít do Nebe? Podle Bible je cesta následující.

Za prvé si musíme uvědomit, že žijeme bez Boha, že ho neznáme a v důsledku toho jsme hříšní. Musíme si uvědomit, že nejsme dokonalí a nestaneme se dokonalými, ať se budeme snažit sebevíc.

Za druhé si musíme uvědomit, že díky našemu hříšnému způsobu života všichni umíráme a jsme na cestě do Pekla. Že si nedokážeme pomoci sami a potřebujeme zachránce, který vzal trest za naše hříchy na sebe. A jediný, kdo může něco takového udělat, je Bůh sám v podobě člověka, Ježíš Kristus.

Za třetí musíme činit pokání. Musíme se zamyslet znovu a změnit směřování našeho života. Místo toho abychom od Boha utíkali jako doteď, začneme utíkat od našich hříchů směrem k němu. Tím vlastně říkáme, že už nechceme žít naším hříšným způsobem bez Boha, ale chceme mít Boha zase v našem životě.

A za čtvrté, když už teď konečně nejsme s Bohem v rozporu, necháme Ježíše Krista, aby vstoupil do našeho života, do našeho srdce a začal nás měnit zevnitř tak, abychom jednou mohli do Nebe. Doteď jsme žili bez něj a od teď začneme nový život s ním.

Prakticky můžeme začít jednoduchou modlitbou, jako je například tahle. Přičemž jednotlivá slova nejsou důležitá, důležité je abychom je mysleli vážně. Bůh zná naše srdce.

“Já vím, Ježíši, že jsi Bůh, který mě stvořil. Já vím, že můj život je hříšný a bez Tebe jsem na cestě do Pekla. Já se ale od svého hříšného způsobu života odvracím a obracím se k tobě, jako ke svému zachránci. Otevírám Ti dveře svého srdce. Děkuji ti, že jsi za mě zemřel a že jsi vše potvrdil svým zmrtvýchvstáním. Děkuji ti, že jsi mě zachránil. Amen.”

Máte nějaké otázky? Přijde vám, že něco, o čem jsem psal není v Bibli? Nebo chcete Bibli začít číst a nevíte, kde začít? Budu rád, když se mi ozvete. Ať už osobně, na email nebo na sociálních sítích.

Asi všichni uvnitř tušíme, že smrtí život nekončí, něco následuje. A všichni doufáme, že to co následuje je něco krásného, něco kde po smrti s úlevou zjistíme, že všechno bude dobré. Něco jako Nebe…

A podle Bible Nebe skutečně existuje, jsme ale na cestě právě tam? Sejdeme se tam jednou všichni? Nebo je něco z naší strany vyžadováno?

Pojďme to zjistit.

Jistě všichni často přemýšlíme o našich blízkých, kteří tu už nejsou s námi. Vzpomínáme na prarodiče, rodiče, sourozence, partnery a děti, o které jsme během života přišli a doufáme, že jsou v Nebi.

Existuje ale nějaký způsob, jak můžeme znát věčný osud lidí, kteří již zemřeli? A máme se za ně modlit?

Co nám na tohle citlivé téma říká Bůh ve svém písmu?

Zanevřeli jste na Boha, protože jste přesvědčení, že není možné, aby existoval dobrý Bůh a dopustil všechno zlo a utrpení, které se ve vašem životě, a na celém světě, děje?

Myslíte si, že všechno to zlo v našem světě dokazuje, že žádný Bůh neexistuje? A jestli Bůh existuje, jak je možné, že tohle všechno dopustí? Kde je, když ho potřebujeme? Není Bůh ve skutečnosti zlý?

Pojďme se na to podívat z perspektivy Bible.